close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Picture: Mostey

10. června 2010 v 14:18 | * |  Time 4 stories
 Mostey byla naivní dívka, odproštěna od všech problémů, které létají kolem nás. Jediné, co ji trápilo, bylo její bláhové snění, ve kterém objevovala přízraky a nebezpečí. Ohrožení cítila jen ze svého světa, kde uvnitř její mysli bloumali nežíví tvorové. Nic jiného ji nezajímalo, jen to, co mohla spatřit pouze ona...


Zdroj obrázku: www.kaderabek.blog.cz
 

Části

16. května 2010 v 13:18 | * |  Emotty
Úvod ke knize "Emotty" je zároveň její první kapitolou. Pojednává o předešlém Emottyně životě a je také klíčem k řešení nových situací.

Kapitoly

16. května 2010 v 13:14 | * |  Nesmrtelně poznamenaná
Desítky či stovky let sedíte v temné místnosti a jediné, co máte, je nekončící život. Chcete zemřít, ale je to nemožné. Nevíte, proč jste podlehli tomuto osudu, jen doufáte, že se nebudete zde zdržovat dlouho...
 


Prolog

15. května 2010 v 13:02 | * |  Skrytá rubrika
Nevím, proč jsem to udělala. Nevím, kdo jsem. Vím jen, že jsem jiná. Poznamenaná.
Minulost na mně zanechala stopy. Jakoby ze mě neustále vytékala krev. Rány by mě pálily a já chtěla umřít, jen aby ta bolest skončila.
Ale já nejsem jediná, kdo si všiml mé jedinečnosti. Všichni to ví. Neznají to dopodrobna, ale jasně ví, co můžu způsobit.
Nechali mě tu samotnou v temné místnosti. Celé dny se dívám ze zamřížovaného okna ven na listy stromu třepotající se ve větru. Jen sedím, nehýbu se, nejím, a umírám. To, co umírá, je pouze jen moje duše, mé vnitřní já, sle tělo zůstává čilé a ve velice dobré kondici. Jsem nesmrtelná.
Mojí minulostí vlají krvavé cáry, násilí a smrt. Viděla jsem již tolik masakrů. Kolik mých blízkých bylo před mýma očima nelítostně roztrháno. 
Vím, že mám velkou sílu nesmrtelého. Kdybych chtěla, vypáčím okno a skočím i z tolika pater ven. Jediné, co mi chybí, jsou pudy a láska. Láska... Je to něco, co jsem nikdy neměla. A mít také nebudu. Nedokážu cítít jak strach, tak radost či lásku.

Zabila jsem.

Ne člověka.

Něco jiného.

Kdybych věděla, co jsem zničila...

...nebyla bych tu. Neseděla bych tady v blázinci. Šla bych ven...

...a zkoncovala to sama se sebou...

...protože za takových okolností nechci...

...žít. Nemám důvod žít. Já chci zemřít!

2. kapitola - Bolest

15. května 2010 v 12:27 | * |  Skrytá rubrika
2. kapitola - Bolest

         Bolelo mě celé tělo. Bolest byla nesnesitelná. A bolely mě vzpomínky. Vše, co jsem dokázala cítit, mě bolelo. Jen bolest a bolest.
         Fyzická bolest byla velká, přesto byla snesitelnější než to, co jsem si připomínala ze včerejška. Do mého rozhovoru s Notiou, který se mi právě promítal v hlavě, se mi vloudila nejen bolest z nohou i rukou nebo těla a hlavy, ale také podivné stěhování z lidské vzpomínky. Co to má znamenat?
        
Jsem člověk?
         Přestala jsem na chvíli dýchat. Ano. Jsem člověk. Notia si tak neuvěřitelně přála, abych odešla z jejího světa, až… se stalo tohle.
         Přes noc se něco změnilo. . Mé tělo muselo projít změnou - změnou v člověka. A o něčem jiném v mé duši jsem nepochybovala. Jako člověk přece nemůžu ovládat všechny emoce, to snad přece jen ne.
         A do paměti se mi nahrály falešné vzpomínky, abych nebyla ztracená. Abych měla minulost.
         Tohle bolelo. Tohle moc bolelo. Má matka mě poslala sem, jen pro to, že se tak sama rozhodla. Je sobecká.
         Otevřely se mi oči, abych zjistila, kde jsem. Kam mě to poslala.
         Mé tělo leželo na měkké posteli, která byla povlečena do modrého povlečení. Kolem mě se rozprostíral pokoj s bílými stěnami a dřevěným nábytkem.
         Rychle jsem se postavila. Hlava se mi trochu zamotala, ale byl jasný cíl - zrcadlo. Viselo na západní stěně, kterou osvětlovalo slunce. Musím se na sebe podívat. Musím vědět, jak jsem se změnila. Musím vědět, jak vypadám.
         Zrcadlo bylo pověšené na zdi a odráželo… mě. Jen obyčejnou holku v pyžamu. Vzhlédla jsem až k úrovni obličeje a měla lehký šok. Jinak, než krásou se to nedalo nazvat. Nevěřila jsem, že takovéto vlasy mohou existovat, ale já se o tom přesvědčila sama na sobě. Mahagonově zlaté vlasy lemovaly můj obličej. Hříva mi sahala až po zadek a lehce se vlnila. Oči mně zářily krásnou, svěží zelení trávy na louce. Měla jsem snědou pleť zlatého tónu, moc se mi líbila. Musela jsem na každého udělat dojem - i na mě, takže nebylo pochyb.
        
         Kdo jsem? zapřemýšlela jsem najednou. Oči mi přelétly přes knihovnu a zamířily na stůl. Zahlédly pas, takže jsem ho zvedla a našla tu stranu, která mě zajímala. Obsahovala mé osobní údaje.
         Jsem Emotty Carsinová. Je mi třináct let, narodila jsem se šestnáctého června ve znamení blížence.
         Hlavou se mi prohnala včerejší pravá vzpomínka.

         Seděla jsem na lavičce. Byl večer, hvězdy už ozařovaly oblohu. Byla jsem nešťastná ze svého života.
         Myslela jsem na to, co by mohlo být. Co by se stalo, kdybych jednoduše nebyla? Vše by nebylo tak těžké.
         Co kdybych to mohla jakkoli ukončit? Skončila bych. Navždy. Neexistovala bych. Každá ztráta by pro lidi nebyla tak bolestivá. Ale… lidé by si nevytvořili žádný vztah. Nepocítili by nikdy lásku. Nepocítili by žádné dobré emoce. O to jsem je nechtěla ochudit. To bylo to jediné, co mě udržovalo… naživu. To je to, pro co jsem žila. Byl by konec vůbec tak lehký? Bylo by to tak snadné, jak jsem si představovala? A měla bych odvahu se zeptat Zla, jestli by mě zničilo? A bylo by to vůbec možné? Zničit svůj osud?
         Přemýšlela jsem dlouho, ale nenacházela schůdnou cestu.
         Za nějakou dobu se objevila Notia, jako obvykle zahalena v černém, a pomalými kroky přišla za mnou. Posadila se.
        
"Vypadáš sklesle, Emotty. Co tě trápí?" Když jsem neodpovídala, smutně se usmála a řekla: "To stejné, co pořád, viď?" Kývla jsem na znamení souhlasu a skousla si ret.
         "Já… ráda bych ti něco řekla. Ale…" Významně jsem na Notiu pohlédla a hledala, co její slova mohou znamenat.
         "Ale?" Docházela mi trpělivost.
         "Ne, radši ne."
         Co skrývá? "Notio?!"
         "Drahoušku…"
         Od kdy jsem drahoušek? přemítala jsem. Tu otázku jsem vyslovila nahlas. "Emotty…" byla jediná odpověď.
"Prosím tě, co mi tedy chceš?" zeptala jsem se netrpělivě. Počínání
Notie mě celkem dohánělo k šílenství.
Byla jsem zoufalá. Něco se děje. Něco bude. Co? Co mi Notia dnes řekne?
Následoval rozhovor. Pověděla jsem jí můj příběh, jak chtěla, ale já to strhla do nadávání, jak jsem si na Notiu jednou mohla vylít vztek. To mě teď velice mrzelo.
" … Od té doby jen na tvou žádost přecházím k tobě, abych ti sloužila. Abys byla hrozivější a tvoje činy opřeny o emoce. Prosím tě, abych mohla jít za Loviou. Nepustíš mě tam, nevyhovíš mi a používáš hrubou sílu. Nechápeš mě. … "
         Za chvíli byly emoce ještě horší. Z Notii vypadlo to, co se mi celou dobu snažila říct.
         " … Víš… Já se cítím tak trochu… no… Jako tvoje matka…" V jejích slovech se skrývala bolest.
Neměly jsme slov.
Pro tohle nebyla slova, tady byly jen emoce.
Ze zeleného oka se skutálela jediná slza, ta, co mluví za všechny. Z těch černých očí se jich spustila spousta.
Byla to dlouhá chvíle. Ani chvílí se ten čas nedal nazývat.
         Tak jsme to cítily obě. Bylo nám mizerně, ale přesto jsme byly nadmíru šťastné.
         S bezchybnou přesností jsem určila její emoce. Jejich identifikace byla snadná, mnohem horší byla ta pravda, co se v nich skrývala…
         Nechtěla mě vidět. Musím říct, že byla sobecká. Nebylo to
totiž kvůli mně, ale ní.
Neměla se ráda za to, co mi řekla, co přede mnou tak dlouhou dobu tajila a naráz snažení přišlo nazmar. Myslela, že já ji teď budu odsuzovat, nebudu se s ní chtít vidět… a podobné věci.
         Nevěděla, jak se ve skutečnosti cítím já. Chtěla jsem ji mít vedle sebe, po svém boku, když jsem zjistila, proč ona mě neustále kradla  sobě… Byl to od ní projev mateřské lásky. V tom světě neuvěřitelné, ale přesto pravdivé. Na druhou stranu, moje matka byla… Zlo. Možná bych přece jen radši byla vedle ní, ale… Ale.
         Žádná jsme dlouhou dobu nic nemusely říkat nahlas, protože tohle se odehrávalo v každé hlavě uvnitř… Obě jsme přemýšlely.
         Avšak její odhodlání předčilo mé nejistoty, kde chci být.
         Pak to přišlo. Přišlo to. Odhodlání k činu u Notie dosáhlo vrcholu - a nic jsem necítila. Nebyla jsem.
         Ráno jsem se probudila kvůli bolesti, která ohlodávala celé mé tělo v přeměně z toho jiného, než lidského, těla. Byla jsem v cizí - a přesto mé - posteli. Ocitla jsem se v cizím - a přesto mém - pokoji.
         Na tom ránu nejhorší byla bolest - ne ta fyzická, která způsobovala proměnu do člověka, ale bolest ztráty. Našla jsem matku a v pěti minutách ztratila…
        
         Bolest. Bolest…
         Víc jsem necítila. Na to jsem v hlavě místo neměla.
         "Emotty?!"
         Trhla jsem sebou při tom zvuku. Vyděsilo mě to. V domě jsem být sama nemohla, ale s něčím takovým jsem ještě nepočítala.
         Někdo za mnou přijde. Sakra!
         Po schodech jsem slyšela chůzi, musela to být žena. Klap, klap, klap. Její podpatky rytmicky klapaly.
         "Emotty!"
         Zaskřípaly mi zuby a hlavou prolétla vlna myšlenek. Žádný nápad se ale nedal použít, tak jsem zvolila to nejjednodušší.
         "Ano...?" dostala jsem ze sebe rychle; nic lepšího jsem doopravdy nevymyslela.
         Zavrzala klika. Otočila jsem se za tím zvukem a viděla, jak se opatrně otevírají žluté dveře do mého pokoje. "Emotty?" zašeptala vysoká žena v nich.
         Zapomněla jsem zavřít pusu. Neuvěřitelně mi svými rysy připomínala Notiu - až na ty její vlasy. Tato žena měla blonďaté vlasy, kdežto Notiiny vlasy měly odstín tmavého uhlí.
         Při té vzpomínce se na chvíli vrátila
bodavá bolest.
         "Jsi v pořádku?" zeptala se žena - předpokládala jsem, že je to má matka. Němě jsem přikývla. "Nevypadá to tak." Lehce se ušklíbla. "Rasbora," pověděl soprán. Podala mi ruku.
         Zvedla jsem jedno obočí. "Cože?" Zamračila jsem se na ni a dívala děsivým pohledem.
         Rasboře se na tváři objevil úsměv. "Předpokládám, že nevíš, kdo jsem…" Úsměv se jí znenadání vytratil. "Nemám ráda, když se někdo tak dívá… Udělala jsem něco špatně?" Její otázka byla řečnická.
         "Za chvíli se vrátím, až si to dáš dohromady. Doufám, že už se tak na mě nebudeš dívat."
         Podívala se na mě ještě jednou a když si všimla mého nového výrazu, radši za sebou zavřela dveře a na schodech se ozývalo zase to rytmické klap, klap, klap, klap.
         Podle její reakce jsem usoudila, že ji právě vraždím pohledem.
         Jak věděla, že ji nebudu znát? To mi vrtalo hlavou.
         "Rasboro…?" zeptala jsem se opatrně. Musela mě slyšet, protože se ozvalo klap, klap, klap a vrzání kliky.
         "Rasboro…" Vydechla jsem. "Víš, chci se tě na něco zeptat. Ale ještě předtím… Promiň mi to, jak jsem se před chvílí zachovala…"
         "A ta otázka?" zeptala se Rasbora.
         "Ano, ta otázka… Ehm… Kdo jsi?"
         Zase tu byl její úsměv. "Jsem Notiina sestra. Ne tvoje matka, jak sis myslela. Už víš?"
         "No… Už vím." Nechtělo se mi věřit. Notiina sestra - a já myslela, co mě tu potká…
         Však ono na to přijde. Mé rodiče někdy spatřit budu muset. Vzdychla jsem si.
         "Mám další dotaz." Udělala jsem dramatickou pauzu. "Rasboro… Co jsem já? Nemyslím Emotty Carsinovou, mám na mysli… No… Jak bych to řekla… Ano - jsem člověk? Jsem doopravdy člověk?"
         "Hmm. Jsi člověk. Ale… ne úplně. Něco máš i z původního života. Jsi úplně to stejné, co jsem já." Nevesele se usmála. "Doufám, že ti to stačí, a že chápeš."
         "Moment. Takže… Jsem
člověk, ale něco mi zbylo z předtím?" Doufala jsem, že to chápu.
         Nadšeně kývla. Výborně… pomyslela jsem si.
         "Dobře." Má slova prolomila mlčení. "Co teď?"
         "Jak - co teď? Ty si dělej co chceš. Já jedu za Ailem, domů. Hm?" Rasbora se nad mým výrazem pousmála. "Snad si nemyslíš, že bych tu zůstala, že ne?" Úsměv jí zmizel. Lehce se zamračila. "Nebo ano…?"
         "Cože? Cože?!" Dýchala jsem zrychleně a srdce mi bilo jako o závod. "Ty mě tu necháš samotnou?! Co mám dělat?!"
         "Klid… Prosím tě, uklidni se…" Rasbora se dostala do nešťastné nálady.
         "No, to mi nestačí. Prý klid, klid! Haha! Jedeš si za svým manžílkem domů a mě tu necháš na pospas. Děkuju, Rasboro!"
         Trochu jsem zaklonila hlavu dozadu a zhluboka se nadechla.
         Vystřídala se ve mně vlna silných emocí. Vztek, žal, znovu vztek, pocit opuštěnosti a zase vztek. Nakonec vyhrál žal; sesuly se mi po tváři slzy. Nejprve jsem myslela, že je to vztekem, ale pak jsem pochopila. Je mi smutno. Je mi doopravdy smutno. Za slanými kapkami se skrývala i bezradnost.
         Teď jsem brečela úplně. "Promiň, že na tebe tady křičím. Vím, že ty máš právo si dělat, co chceš. Vím, že máš absolutní právo mě tu jen tak nechat. Ale… já… Nevyznám se tu. Nevím, co mám dělat…"
         Příšerné. Vzdychla jsem. Kéž by - kéž by jen příšerné. Strašné - ano, strašné
         "Teď se ihned - říkám ihned - dej dohromady." Rasbora se na mě podívala vážným pohledem, dokazujícím pravdivost jejích slov. "Carsinovi přicházejí."
         V zámku zachrastily klíče. Zasténala jsem.
         "Hm… Asi bude nejlepší, když budeš dělat, že spíš. Nic jiného mě nenapadá." Chvíli poslouchala; někde v dolním patře domu se ozvaly kroky. "Utři si oči, máš je uslzené." Poslechla jsem ji a spěšně rukávem pyžama otřela oči. "Dobře. Já jdu. Někdy se ještě uvidíme."
         Rasbora se na mě lehce usmála vřelým úsměvem a něco si pro sebe začala mumlat, zírajíc na okno, které zrovna otevřela. Přesvědčovala se, aby se nebála skoku.
         Naposledy se na mě podívala a vzduchem jen zavířily sametové vlasy, jak vyskočila z okna. Ozval se zvuk, když Rasbora dopadla na zem.
         Vzbudilo to mou starost, tak jsem rychle běžela k oknu a podívala se ven. Utíkala pryč. Čekala jsem, že se ještě bude sbírat ze země - pokud by si nezlomila nohu.
         Zavřela jsem okno a odkráčela do postele. Zneklidňovaly mě zvuky pocházející zezdola. Klap. Klap. Někdo zaklepal na mé dveře. Neotvírala jsem a tak někdo vstoupil do mého pokoje.
         "Emi? Spíš?" Chvíli bylo ticho. "Emotty! Haló, vstávat!"
         Neochotně jsem se vyklubala ze své postele. "Hm…" Nevěděla jsem, co říct.
         "Dobré ráno, ospalče! Musíš do školy."
         Upřímně jsem doufala, že tato její euforie je jen dočasná.
         Důkladně jsem si mou matku prohlížela. Měla hnědé vlasy na mikádo, byla spíše menší postavy. Vysoko nad nosem jí zářily šedé oči.
         Snažila jsem se zapamatovat si všechny její rysy. Při tom jsem přemýšlela, jak by měl vypadat můj otec. Podle toho, jak vypadám já, by měl být se mnou absolutně stejný, protože máma mé křivky a rysy nesdílela.
         "Ehm… Dobré ráno."
         "Jistě, jsi vykolejená z toho stěhování." Přikývla jsem, nezmohla se na jinou reakci.
         Myslela jsem, že bych se od rozhovoru mohla vykroutit, abych neřekla nebo neudělala něco špatně. "No, můžu do koupelny?"
         "Samozřejmě." Když jsem se vydala ven z mých dveří, ještě na mě zakřičela, neboť jsem netrefila směr. "Na druhou stranu, drahoušku! Ale ty si to za čas zapamatuješ, stěhovali jsme se přece jen teprve včera."
         Kupodivu jsem ze dvou dveří, které byly na konci chodby,
uhodla ty správné. Sedla jsem si na vanu. Přemítala jsem, co mám dělat. Možná, že lepší to bude ve škole, tam mě nikdo nezná. Stoupla jsem si, šla k umyvadlu a dnes podruhé se na sebe zahleděla do zrcadla. Zase šok. Ostatně - na to si budu muset zvyknout, že se pokaždé nad svým vzhledem divím.
         Umyla jsem se a vyčistila zuby. Potom jsem šla zpět do svého pokoje a oblékla se do úzkých džínů a světle růžové halenky. Učesala jsem si vlasy - nechala je rozpuštěné, jen tak, jak byly.
         Nadechla jsem se a poprvé vkročila z chodby na dřevěné schody, které vrzaly ještě hůř, než dveře mého pokoje.
         "Ty už půjdeš?" Máma vykoukla z kuchyně, když jsem byla na posledním schodu.
         "Mmm… Ano."
         "Nebudeš jíst?"
         "Ne." Doopravdy budu mít chuť na jídlo.
         "Jak chceš. Měj se."
         "Hm…"
         Odešla jsem, dveře jsem zavírala s úlevou.
         Cestu do školy mi včera popisovala matka, takže jsem najisto věděla, kam jít. Ze dveří doprava, potom na konci ulice doleva, při první křižovatce rovně, pak zahnout napravo a dojít ke škole, která se nacházela na této ulici.
         Při cestě jsem se zamyslela, jak mě moji rodiče znali předtím, než jsem sem přišla doopravdy. Dělám to… správně? Chovám se podezřele nebo ne? Kolik nezodpověděných otázek mě ještě čeká…?
         Zastavila jsem před lehce oprýskanou budovou zažloutlé školy, stojící uprostřed několika vysokých smrků. Jen podle plotu jsem poznala, že škola není zrovna nejmladší. Z oplocení se olupoval nátěr - stejně jako ze všech oken i dveří - , musel zažít hodně.
         V Goldways nebylo moc z čeho vybírat. Byly tu pouze dvě základní školy. Jedna je velice prestižní - a také drahá. Na tu moji rodiče neměli peníze, tak mě poslali do původní základní školy, která jako jedna z mála budov zůstala po malé vesnici, která
tu předcházela Goldways, ale musela uvolnit místo městu, které se rovnalo jedné velké turistické atrakci. I náš dům je pozůstatkem z vesničky - a je také velmi starý, což znamená, že jeho cena není příliš vysoká. To naším financím v rodině vyhovuje.
         Vzdychla jsem si a zadívala se na oprýskanou školu; zamyslela jsem se nad jejím věkem. Co mě bude čekat uvnitř?
         Ve škole jsem byla rychle, čtvrt hodiny před zvoněním. Mé původní plány byly, že přijdu do školy asi dvě minuty před začátkem vyučování, abych nemusela snášet mé nové spolužáky
- a potom odejdu hned, jak to půjde. Zavrhla jsem plány, a šla do toho po hlavě.
         Díky plánku jsem se dokázala orientovat - mapka školy visela v přízemí, vedle ředitelny, což jen od pohledu na dveře zrovna nejmodernější místnost nebyla.
         Místo do šatny jsem si to namířila do mé třídy, nacházející se v druhém poschodí, jak jsem vyčetla.
         Chodba působila téměř klaustrofobickým dojmem; místem se neplýtvalo. Podle zevnějšku školy jsem čekala něco mnohem lepšího - zdi vypadaly hůř, než bych si já dokázala představit v tom nejbizarnějším fantazírování. Poplivané a popsané stěny, kouty zvlhlé, nátěry oprýskané. Když se někdy čas od času ukázala nástěnka, byla velmi stará - o čemž svědčila její velice vybledlá barva - a chudě popsaná. Vždy jen jeden, dva, maximálně tři papíry, které hlásaly zprávy typu třídní schůzka, protidrogové akce a podobné.
         Před dřevěnými dveřmi jsem se zastavila. To byly ty, které jsem hledala. Co teď? Mám tam bezhlavě vtrhnout, nebo tu vyčkávat, dokud někdo neotevře dveře a nesrazí mě k zemi? Odpověď jsem měla rozmyšlenou rychle. Uklidnila jsem se a pomalu - téměř dramaticky - jsem otevřela dveře.
         Nevěděla jsem, co by mě tam mohlo čekat. Co tam najdu? Žáky, kteří v bezvadném pořádku tiše sedí nad svými učebnicemi a připravují se na nastávající hodinu? Nebo povykující třídu - kluky, kteří ničí školní majetek a hihňající se holky, co nadávají sprostými slovy?
         Zavřela jsem oči.
         Po minutě jsem je otevřela a škubnutím otevřela dveře do třídy.
         Bude to tak strašné? přemítala jsem.

Prolog: 1. kapitola

12. května 2010 v 13:16 | * |  Skrytá rubrika
1. kapitola - Matka

"Prosím tě, co mi tedy chceš?" zeptala se Emotty netrpělivě. Počínání
Notie ji celkem dohánělo k šílenství.
Notia vyčkávala. Dnes se jistě chystala říct něco, co ovlivní celou budoucnost.
Emotty i Notia žily v jiném světě, než je ten lidský. S Loviou. Ty tři dívky rozhodovaly o chodu lidstva, o všem co lidé udělají, o každé vtřině jejich života, o dobrých i špatných věcech, které se jim stanou, a emocích. Notia ovládala zlo, Lovia dobro, a na Emotty tu zbyl post emocí. Ona byla také předmětem sporů; chtěla zůstat s její milovanou Loviou, ale to se nelíbilo Notii. Neustále si ji násilím brala na svou stranu.
"Jsi netrpělivá… Uvolni se, Emotty. Se mnou ti žádné nebezpečí nehrozí. A nedívej se na mě tak." Notia se ušklíbla, jakoby věděla, že Emotty jí absolutně nevěří.
Emotty provrtala Notiu pohledem.
Co ona si asi tak může myslet. S ní v bezpečí? To přece ona je tady stvoření zla, ne já. Já tu jen ovládám emoce.
"Tobě věřit, Notio, tomu se dá říkat sebevražda. Co po mně tedy chceš?"
Notia zvažovala, co říct. Očima přelétala zem, rukama poklepávala do černého hábitu. "Řekni mi tvůj příběh." Koukla na Emotty. "Ehm… životopis? Pokud se to tak dá nazývat." Za tím se skrývalo něco jiného. Ale co? Jakoby znala každičký okamžik Emottiny existence, a přesto to chtěla slyšet.
Emotty znejistěla. Nic takového druhu po ní Notia nikdy nechtěla. To ji zmátlo. "Skrývá se za tím něco?"
Notia na ni chvíli udiveně zírala. Neviděla důvod, proč by Emotty váhala - žádost přeci nebyla ničím špatná a zle ji nemyslela. Potom se jí na tváři objevil úsměv - pochopila. "Nic. Nic se za tím neskrývá - až na zvědavost."
"Dobře. Můžu - můžu začít?" Když Notia kývla, dalo to Emotty pokyn k vyprávění.
"Můj vznik je pro mě záhadou." Notia se usmála. Věděla něco víc - že by znala Emottin vznik? "Neumím si to vysvětlit; ocitla jsem se v neznámé krajině. Nevím, kde jsem byla.
No, za nějakou dobu jsem se setkala s Loviou. Bylo to u řeky, vzpomínám, dívala se na svůj odraz ve vodě. Já se divila nad její krásou - hedvábné vlasy jemně okrového odstínu, dofialova zbarvené oči, sametová kůže obalena do šatů v barvě červánků. Ona vzhlédla a na tváři měla lehký úsměv. Nebudu to teď rozebírat do detailů; sblížily jsme se a my dvě byly neodlučitelné.
Co bylo pak… Na tuto chvíli se velice dobře pamatuji. Černá postava. Ty, Notio. Vlály ti černé vlasy, asfaltově zbarvený plášť mi naháněl hrůzu z toho, co se v něm skrývá." Vyprávění nabíralo směr vzteku a stěžování. "Nebylo to nejšťastnější setkání, to vím. Měla jsem z tebe upřímný strach, tak černá bytost, ztělesnění zla - neber si to zle - , nedůvěřovala jsem ti, ani jako ti nedůvěřuji teď. Doufám, že i ty to bereš jako oprávněné - z mé strany." Emotty se snažila uklidnit.
"Ehm. Tak jsme se my všechny poznaly. Od té doby jen na tvou žádost přecházím k tobě, abych ti sloužila. Abys byla hrozivější a tvoje zlé činy opřeny o emoce." Teď se Emotty přestala ovládat. Vztekala se, nadávala.
"Prosím tě, abych mohla jít za Loviou. Nepustíš mě tam, nevyhovíš mi a používáš hrubou sílu. Nechápeš mě."
"Nikdy už tě nebudu muset chápat, nebude to zapotřebí." Notia ji vytrhla ze svého povídání.
Emotty nasadila výraz nechápání. "Proč?" Byla velice udivená. Nevěděla, že by existovalo něco jiného…
Teď byla na druhou stranu podivená Notia. "Copak… Ty neodejdeš?"
Emotty bezděčně zakroutila hlavou - teď už zase klidná - , vzdychla si a upřela své zelené oči na černě zahalenou postavu před ní. Měla hrubý hlas. "Jsi bláhová, Notio, a to bych od tebe nečekala. Sama dobře víš, že od tohoto osudu není možné odejít. Není cesty ven. Budeme v tom napořád." Na tvář nasadila nešťastný úsměv. Jak by se mohla dostat ven?
"Ne, nemusíš tu zůstat." Notia se do Emotty vpíjela svýma černýma očima, jakoby jí chtěla něco říct, něco důležitého. Obličej se zlatou hřívou to jistě nepochopil, protože by měl jiný výraz, ne tento, ten nechápavý a nevěřícný.
Notia pohled vzdala. Emotty to zjevně nestačí. "Myslím to vážně - absolutně vážně. Doopravdy je to možné." Ztělesnění emocí nasadilo pohled, který vypadal, jakože si o Notii myslí své, a probodávalo ji trpkýma očima.
"Jak?" Emottin tón zněl výsměšně.
"Stačí…" Notia se koukla na její výraz, ten udával, co řekne. Viděla převládající zvědavost. "Stačí jen - jak bych to řekla… Ano - být pevně rozhodnutá. Musíš absolutně věřit, že něco chceš. Chceš to?"
Emotty se mračila. Hlavou se jí hrnuly myšlenky. "Čekej, promyslím to." Po chvíli zavrtěla hlavou a promluvila. "Takže… Chci být člověk, myslím to vážně… A - čáry máry fuk - jsem člověk!" Notia nad tímto bezmocně otevřela pusu, hned ji však zavřela. "Emotty!" Přece to myslela vážně.
"No, no. Notio. Copak..." Zavrtěla hlavou.
"Mluv pořádně." Stvoření zla se na Emotty dívalo bezvýrazně, potom si skouslo ret. "Aha." Notia pochopila. Emotty jí nevěří. "Nevěříš, že?"
"Hm, jak bych mohla." Zasmála se. "Nevidíš - nemůže se to splnit…"
Notia prolomila dlouhé mlčení. "Mám důkaz. Můj… A vlastně i tak nějak tvůj." Emotty se nad tím zamračila.
Notia potřepala hlavou, aby si urovnala myšlenky. Chystala se na dlouhé vyprávění. Nadechla se a začala.
"Nemohla jsi to zažít, to jsme se ještě neznaly. Jako Zlo jsem ze začátku byla celkem nicotná a necítila jsem, že bych mohla časem nabrat na síle. Tak začalo moje pátrání po způsobu, jak by se to mohlo změnit. Zkusila jsem vše, co bylo možné - dlouhou, dlouhatánskou dobu jsem se tím trápila. Byly vyčerpány všechny možnosti, tak mi nezbylo nic víc, než jen doufat. Jednu chvíli jsem byla tolik přesvědčená, že se tohle splnilo, mám sílu a… mnohem víc, přesně to, co jsem chtěla. Věděla jsem, jak se mi to povedlo, a tak jsem se pokoušela si to ověřit - doufala v tebe. Někoho, kdo by ovládal emoce a tím bych já byla ještě hrozivější, kdybych byla procítěná. A - měla bych společnost. Když mé přesvědčení nabylo velikých rozměrů - byla jsi. Začala jsi existovat." Po krátké odmlce pokračovala. Byla lehce rozhozená, vyvedená z míry. "Víš… Já se cítím tak trochu… no… Jako tvoje matka…" Zase pauza, nechala doznít slova. "A myslím si, že když jsi z přesvědčení začala existovat, mohlo by to tím skončit." Přemýšlela, co řekne dál. Nakonec vybrala jednu z mnoha otázek, které měla.
"Teď ti určitě něco vrtá hlavou, že…? Já - a tebe stvořit…" Zavrtěla hlavou, aby si protřepala myšlenky.
"Chtěla jsem se zeptat… Vadí ti to? Jsi smutná z toho, že jsem tvoje matka?"
Bála se odpovědi. Nechtěla ji slyšet - a přesto chtěla mít jasno.
Emotty pokrčila rameny. Nevěděla, co říct. Na jednu stranu byla ráda, že má matku, že konečně chápe počínání Notie, ale ta druhá strana dávala protest, že ona je dcerou Zla.
Notia přeskočila odpověď a rovnou přešla k jinému tématu.
"Ty jsi celou dobu o mé existenci před tím shledáním nevěděla. A když jsme se potkali… Prostě jsem nechtěla, abys věděla, že ty, Emotty, jsi stvořena Zlem."
Notia si dala obličej do dlaní; potlačovala vzlyky.
Emotty nevěděla, co říct. Pro tohle nebyla slova, tady byly jen emoce.
Ze zeleného oka se jí skutálela jediná slza, ta, co mluví za všechny. Z těch černých očí se jich spustila spousta.
Byla to dlouhá chvíle. Ani chvílí se ten čas nedal nazývat.